Když jsme dřív chtěli cestovat, měli jsme na výběr. Mohli jsme se pokusit sehnat si známosti nebo podplatit někoho vlivného z monopolní cestovní kanceláře našeho socialistického státu, a když se to povedlo, dostali jsme se třeba na nějaký málo mizerný zájezd, který se tehdy považoval za luxus a dnes by na něj zřejmě ani kdejaký zoufalec nevyrazil.

A pokud se nám to zmíněné nepodařilo? Pak jsme mohli jet na zájezd do neatraktivních míst, případně do řiti. Což vyšlo někdy skoro nastejno. Stát nestál o to, abychom poznávali cizí kraje a nedej bože dokonce zůstávali v těch na západ od našich hranic, a tak nás pouštěl nejraději jenom do zemí podobně obehnaných železnou oponou. A když už měl někoho pustit i jinam, důkladně se prověřovalo, dělaly se obstrukce, a nikdo do poslední chvíle nevěděl, jestli se po tom všem vůbec ven dostane. I na hranicích ještě mohl být z jakéhokoliv důvodu zastaven a vrácen zpátky.

Naštěstí už ale takové doby pominuly. Dnes už můžeme kamkoliv, kam se nám jenom zlíbí. A hojně toho také využíváme. Někdo jezdí autem, někdo autobusem a někdo vlakem, a spousta z našinců létá. To podle vlastního výběru, ne podle toho, co nám někdo milostivě předhodí jako psovi kost. Užíváme si cestování tak, jak chceme a jak si to při své finanční situaci můžeme dovolit.

A když už jsem nakousnul to posledně zmíněné… Kdybychom brali vážně to, jak se našinci v posledních měsících vyjadřují, dalo by se očekávat, že nepojede nikdo nikam. Protože jsme tak zoufale chudí! Ale jak vidno, opak je pravdou, těžko bychom našli zemi, do které by letos našinci nemířili, a cestovní kanceláře a letecké společnosti a další dopravci ne a ne krachovat.

Takže na to cestování zjevně máme. Nejsme na tom tak zle, abychom si museli hrát na doby totality. Kdy jsme seděli doma a snili jak o exotických dálkách, tak třeba i o docela obyčejném Rakousku.